Socio-psychologické aspekty dosažení konsensuálního bodu.

1. Východiska plynoucí z dosavadního výzkumu redistribučních systémů.

Tento příspěvek navazuje na dosavadní výsledky výzkumného projektu Vysoké škole finanční a správní (VŠFS), zabývajícího se návrhem modelu elementárního redistribučního systému, který je jako matematický nástroj aplikován na projekci pojmového poznání a v konečném důsledku umožňuje bližší poznání reality kolem nás. Samotný výzkum redistribučních systémů spadá do oblasti teorie her, která je založena na předpokladu existence závislosti mezi ohodnocením výkonu jednotlivých hráčů a výkonem celého systému. Všechny ekonomické či sociální systémy jsou současně systémy redistribučními, neboť zde dochází k jinému přerozdělení prostředků než odpovídá výkonům jeho členů[2]. Výzkumný tým VŠFS dospěl k názoru, že k tomuto přerozdělení dochází tím, že se v příslušném sociálním systému, kterým může být podnik, škola, politická strana, stát apod. vytvoří koalice, která je schopna vyplácet odměny nikoliv dle výkonů, ale na základě takto vzniklé koaliční dohody. Výzkum fungování společnosti s redistribučními systémy a koaličními dohodami by sice mohl probíhat také přímo v realitě, avšak s tou nelze potřebným způsobem experimentovat a vztahy se tam příliš složitě vzájemně překrývají. Proto byl vypracován pro potřeby analýzy formalizovaný model elementárního redistribučního systému. Ukázalo se, že tento oproti realitě drasticky zjednodušený model, má v mnoha případech velmi dobrou vypovídací schopnost a lze s ním dobře experimentovat při popisu celé řady reálných životních situací, které jsou právě v současnosti ve společnosti aktuální, například při odhalování nekorektních protispolečenských postupů uplatňovaných na právnické fakultě Západočeské univerzity. Jedním ze značných problémů existence tzv. paralelních systémů může být jejich značný negativní společenský dopad, vyplývající např. z toho, že pokřivují redistribuční systémy ve prospěch určitých zájmových skupin, čímž zabraňují jednak spravedlivé redistribuci a také možnosti dosažení pro všechny aktéry (hráče) výhodné společné dohody, tj. tzv. konsensuálního bodu. Dopady reálné existence mnohých nebo významných paralelních systémů, mohou mít pro společnost přímo katastrofické dopady, neboť poškozují celou společnost, a to jak z ekonomického, tak sociálního, právního a morálního hlediska.

Jedním z posledních výsledků výzkumu redistribučních systémů a dešifrování chování člověka je formulace hypotézy o existenci bodu společné dohody všech aktérů (hráčů), která je pro všechny výhodná, neboť má řadu výhodných vlastností, např. nikoho nevyřazuje z redistribuce odměn ( ze „hry“) ani mu nenechává jen minimální odměnu. Není pochyb o tom, že v historii i v současnosti se vzácně některé menší kompatibilní kolektivy v takovém bodě ocitly, avšak společnost jako celek, stejně jako většina dílčích lidských uskupení, se v takovém bodě rozhodně nenalézá a v současnosti k němu pravděpodobně ani nesměřuje. To je podstatný důvod, proč stojí za to se nad tímto zamýšlet.

Příspěvek se bude nadále zabývat popisem některých vlastností tohoto konsensuálního bodu, vymezením některých základních psychologických a sociálních východisek potřebných k výzkumu tohoto bodu a konečně i předpokladů jeho možného dosažení.

2. Vlastnosti konsensuálního bodu.

Formalizovaný model elementárního redistribučního systému, používaný výzkumnou skupinou VŠFS zjednodušuje v prvém kroku realitu jen na tři aktéry „hráče“. To je výhodné proto, že můžeme ještě pracovat s prostorovým zobrazením a přitom již můžeme modelovat tvorbu koalic. V dalším kroku byla zformulována základní redistribuční rovnice, která vyjádřila funkční závislost výkonnosti celého systému na vzdálenosti výše výplat hráčů od jejich výkonnosti. To umožnilo v případě třech aktérů („hráčů“) zobrazit redistribuční plochu jako 1/8 trojrozměrného elipsoidu s osami totožnými s osami souřadnými jak ukazuje následují obrázek.

  Znázornění trojrozměrné redistribuční plochy (výkony hráčů 2,4,6)              Obrázek 1

 Následně bylo možné identifikovat a vypočítat různé typy rovnováhy a důsledky jejich posunů, což vždy odpovídá nějakému konkrétnímu chování aktérů „hráčů“. Mezi velmi důležité rovnováhy patří rovnováha diskriminační a rovnováha odpovídající společně přijatelnému řešení[3], které doporučuji nazývat jako konsensuální rovnováha. Tento bod, který je též ilustračně vyznačen na obrázku 1, leží na ploše paretovských zlepšení oproti průměrným distribučním rovnováhám (Valenčík, 2009, s.37).

Konsensuální bod je ze společenského hlediska výhodnější než často se vyskytující diskriminační rovnováhy, neboť „Nejvýkonnější hráči v systémech, které nejsou vystaveny dostatečně silným konkurenčním tlakům, se mohou účastnit tvorby diskriminujících koalic v redistribučních systémech jen tehdy, pokud se sami podbízejí nejslabším hráčům.“ [4] a také nedochází k vytváření sociálních sítí typu křížových koalic, které umožňují:

„1. Vznik a šíření diskriminujících koalic založených na spojenectví průměrných a nejméně výkonných.

2. Šíření nevýkonnosti dané omezeností čímž vzniká živná půda pro replikaci omezujících struktur memů.

3. Potlačování konkurence redistribucí na vyšší úrovni, současně však vznik polarit typu nepřátelství.“[5]

K výzkumu vlastností konsensuálního bodu a vyjednávacích strategií vedoucích k jeho dosažení se vrátím v části 4 tohoto příspěvku.

3. Psychologická a sociologická východiska.

Přes značný pokrok v oblasti psychologie a sociologie jsou současné možnosti poznání lidské povahy a z toho plynoucího chování lidí, stále velmi nízké. Velkým problémem těchto věd je rozbujelá nejednotnost vymezení výchozích pojmů, včetně vymezení psychologie samotné[6]. Považuji proto za nezbytné uvést zde alespoň ve stručnosti některé definice a základní východiska, na kterých budu nadále stavět.

3.1 Definice a vymezení základních pojmů

Definice psychologie:                                                                                                                                                         Obrázek 2

Psychologie je věda o zákonitostech 

           vzniku, vývoje, zániku, funkci a proměnách psychiky, která se projevuje schopností odrážet venkovní i vnitřní prostředí subjektu, komunikovat se sociálním okolím a regulovat činnost zaměřenou v oblasti chování i přežívání na dosáhnutí optimální adaptace tohoto subjektu na jeho prostředí.

Návazně na definici psychologie vymezuji sociologii jako vědu, která se zabývá vztahy mezi lidmi, které jsou již do značné míry dány vlastnostmi jedinců, neboť většina lidských vlastností má společenskou povahu, protože vypovídá o vztahu jedince k jiným lidem nebo ke společnosti jako celku. V obecné podobě vycházíme z definice uvedené v (Hartlovi, 2000, s.549): Sociologie je věda o lidské společnosti, jejím vzniku a životě[7].

Nadále vycházím z toho, že pro zjištění povahy určitého člověka je důležité poznat nejen zastoupení všech povahových vlastností, ale také jejich vliv a vzájemný poměr. Všechny tyto okolnosti dávají celkový obraz o lidské povaze. Tu vrozenou část povahy, která se v průběhu života lidí příliš nemění, budu nazývat temperament, zatímco nabytou část povahy na základě temperamentu a všech dalších okolností, např. prostředí, výchovy, věku, pracovní činnosti, zdravotního stavu apod. budu nazývat charakter.

Přes určité rozdíly v názorech na vymezení výchovy je shoda v tom, že jde o cílevědomou záměrnou činnost, směřující k všestrannému rozvoji osobnosti[8], jejímž cílem je rozvíjet a usměrňovat aktivitu vychovávaného, kultivovat jeho osobnost i jeho vztah ke světu, a tak mu umožnit aktivní a pozitivní začlenění do společnosti. Jde tedy o záměrnou a cílevědomou činnost! Každý pedagog a výchovný pracovník by měl vycházet z hlubokého přesvědčení o nutnosti a prospěšnosti odhalit a rozvinout v optimální míře všechny potenciály vychovávaného.

Každá vlastnost má své výchozí nastavení dané geneticky, avšak každá vlastnost se také vyznačuje různou mírou možné proměnlivosti. To je dáno možností pružného přeprogramování lidského mozku prostřednictvím jeho vůle. Jsou vlastnosti, které jsou v průběhu života prakticky neovlivnitelné, jde například o psychickou průbojnost, intelekt nebo stupeň praktičnosti či pragmatičnosti. Individuální, ale diagnostifikovatelná je i pružnost ke změnám, neboli tzv. psychická pohyblivost. Vrozené zastoupení vlastností nám dává koridor, v němž se budeme ve svém životě, s velmi vysokou pravděpodobností, pohybovat. Je sice pravda, že člověk je do určité míry schopen se určitou dobu chovat vědomě mimo svou povahu, ale to je mimořádně psychicky náročné a trvale neudržitelné. V situacích silně stresujících, v ohrožení života nebo ve stavu vyčerpanosti je to dokonce zcela nemožné.

Obrázek 3 

3.2 Vlastnosti, schopnosti a jejich zastoupení. 

Každý právě narozený jedinec je neopakovatelný a je plně vybaven všemi svými vlastnostmi, které se mohou rozvíjet, avšak nemá žádné poznání. Jedním z důkazů toho, že člověk se narodí s určitým temperamentem je to, že se narodí s velmi vyvinutým mozkem, který je nositelem těchto vlastností. Již čtyři týdny po početí embryo produkuje každou minutu půl milionu neuronů. Během několika příštích týdnů budou tyto buňky migrovat do mozku na specifická místa určení daná genetickými podněty. V prvém a druhém trimestru těhotenství vyrůstají z neuronů výběžky směrem k ostatním neuronům a začnou se vytvářet synapse rychlostí 2 miliony za sekundu (National Geographic, březen 2005, Corinin mozek, str.42).

Člověk je mimo jiné člověkem právě proto, že jeho povaha je složená ze stejné sady značného počtu lidských vlastností[9]. Rozdílnost jednotlivých lidí je dána obrovským množstvím kombinací různě velkých zastoupení těchto jednotlivých vlastností.

Všechny možnosti zastoupení určité jedné vlastnosti zachycuje interval od 0 do 100 %, který lze znázornit např. následujícím způsobem:

Čistě teoreticky může být vlastnost zastoupena extrémně. Buď 100% nebo není zastoupena vůbec, tj. 0%. V praxi se spíše jedná o prahově nízké (prakticky neměřitelné) zastoupení. Pak se skutečně může daná vlastnost jevit jakoby se u daného člověka nevyskytovala. Oba případy extrémního zastoupení vlastnosti jsou v praxi velmi málo pravděpodobné a často mají patologickou povahu. Například agresivita[10], může být zastoupena v celé své škále. Pokud tuto vlastnost někdo postrádá, tj. její zastoupení se blíží nule, jde o člověka, který není jakékoli agresivity schopný, dokonce ani když jej někdo jiný přímo ohrožuje na životě. To je bezesporu stav patologický. Stejně tak mimořádně vysoká agresivita, kdy daná osoba na každý podnět reaguje agresivně, je stavem patologickým. Obě dvě možnosti extrémního zastoupení vlastnosti jsou tak významné, že se projeví nutností izolace takto postižených osob od běžné populace, byť ze zcela odlišných důvodů.

Existují-li obě krajní hranice, musí se někde nacházet zastoupení nejvýhodnější, ideální či normativní, neboť existují i normální[11] a také harmoničtí a vyladění jedinci. Mezi žádoucím a patologicky nízkým, až nulovým, stejně jako mezi žádoucím a patologicky vysokým, až 100% zastoupením dané vlastnosti (např. agresivity) musí být hranice patologie neboť ne každý je zdravý. Tato hranice může být ostrá, avšak častěji je spíše mlhavá. Pak existuje určitý interval, v němž nelze rozhodnout, zda je dané zastoupení patologické nebo ještě v mezích normálnosti Mezi oběma patologickými hranicemi se nachází oblasti normality (nepatologie) nebo také zdraví. Můžeme zde rozlišovat vedle stavu nejvýhodnějšího, ideálního také stavy s více či méně sníženým nebo zvýšeným zastoupením dané vlastnosti. Např. někdo bude poněkud méně agresivní nebo neagresivní, ale snížení agresivity ještě nebude mít patologické známky. Stejně tak můžete diagnostikovat osoby se zvýšenou či velmi zvýšenou agresivitou, ale stále ještě v rámci normálu, tedy nikoliv patologie.

Některé vlastnosti budou mít vybraná pásma velmi zúžená, takže budou představovat zvláštní případ již uvedeného schématu. Například sebevědomí má velmi zúžené pásmo normality. Již velmi málo zvýšené nebo snížené sebevědomí vykazuje známky patologického chování. Naopak cílevědomost má pásmo normality velmi široké. Intelekt má zcela jistě dolní patologickou hranici, ale nemá ji v horní části, neboť čím více intelektu máme, tím lépe. Jinak je to s příbuznou vlastností, a to s přemýšlivostí. Mnoho lidí se domnívá, že přemýšlivosti není nikdy dost, ale příliš přemýšliví[12] lidé se zabývají určitou myšlenkou zbytečně dlouho, nedokáží se efektivně rozhodnout, a  zatímco se k určité myšlence stále vracejí, plýtvají energií.

Vlastnosti sociálně závadné jako je závist, žárlivost, vztahovačnost, popichovačnost apod. mají mít míru zastoupení pochopitelně nízkou, čímž se sníží i pásmo nepatologicky sníženého zastoupení i dolní hranice patologie:

Pouze s dobrou znalostí zastoupení dílčích vlastností můžeme přikročit k syntéze, která nám umožní udělat si celkový obrázek o povaze dotyčné osoby, který by nám pouhý výčet zastoupení mnoha jednotlivých vlastností neumožnil. Syntéza bude respektovat především to, že některé vlastnosti jsou u dané osoby velmi dominantně zastoupené (například zkoumavost, houževnatost apod.), jiné jsou dominantní samy o sobě jako například soudnost nebo exekutivnost. Jiné vlastnosti budou hrát jen doplňkovou roli. Jsou rovněž vlastnosti, které ač jsou silně zastoupené, mohou se projevit jen ojediněle, protože podmínky pro jejich projevení nastanou jen velmi zřídka. Na podněty reaguje vždy celá povaha se všemi svými vlastnostmi, ale dominantní a dominantně zastoupené vlastnosti reagují často významně, což syntézu poněkud usnadňuje.

3.3 Vnější a vnitřní bariéry ovlivňující chování lidí.

Schématické zachycení různého zastoupení sociálně pozitivních a negativních či neutrálních vlastností lidí zachycuje obrázek 4. Různé zastoupení vlastností naznačuje schematicky svislé proužkování levé části obrázku. Vodorovné řezy představují různé zastoupení sociálně pozitivních (i neutrálních) a negativních vlastností. Řez v horní části obrázku představuje maximální zastoupení negativních vlastností (např. 60%). Lidská povaha nemůže být sestavena ze samých sociálně negativních vlastností, ale mohou převažovat. Čím nižší řez, tím větší zastoupení vlastností pozitivních (přibývá zelená), až v dolní části je povaha téměř očištěná od vlastností, které můžeme považovat za negativní. I velmi vyladěná povaha obsahuje alespoň stopy některých negativních vlastností.

Zastoupení vlastností tvoří potenciál, který se projeví až při konkrétních reakcích. Na každém rozhodnutí, a tím spíše na celkovém chování, se projevují všechny vlastnosti. Dominantní a souhrnné vlastnosti se ale projevují podstatně výrazněji a strhávají ostatní, méně dominantní. Tato situace je navíc případ od případu odlišná. Přes tyto a mnohé další psychické jevy a zákonitosti je velmi pravděpodobné, že lidé s větším zastoupením negativních vlastností budou produkovat více nepřátelských asociálních reakcí (obrazně budeme říkat, že produkují více „zla“). Tato skutečnost je zachycena na obrázku sytostí tmavé barvy. Čím tmavší šeď, tím více „zla“ je produkováno. Čím je povaha vyladěnější, tím menší je produkce negativních, např. podrážděných, podpichovačných a obdobných reakcí.  

Společnost se této produkci „zla“, působící nesoulad mezi občany, brání. Proto mu staví bariéru, omezující dopady sociálně negativních vlastností. Tato abstraktní bariéra[13] se skládá ze součástí, jež mají různou podobu. Má složku výchovnou, legislativní, informační, policejní apod. Její složky mohou být represivní, motivační a mohou mít též preventivní povahu. Jejím smyslem je „nedat prostor“ pro realizaci negativních reakcí, včetně kriminálních činů. Nedostatkem této bariéry je to, že nikdy nebude zcela dokonalá (neprodyšná), takže pouze zmírní tok negativních reakcí, a to i přesto, že je velmi nákladná a mnohostranná. Její tvorba, zejména ve své systémové podobě, si navíc vyžaduje s postupným vývojem společnosti neustálou aktualizaci a zdokonalování.

Obrázek 4

Tuto nákladnou bariéru si budeme moci ušetřit teprve v okamžiku, kdy se nám podaří vyladit lidské povahy na vysokou míru zastoupení pozitivních vlastností a vlastnosti negativní co nejvíce omezit. Takto vyladěná povaha je velmi spolehlivou bariérou proti společnosti škodícímu jednání[14]. Takové vyladění kritického množství jedinců celé společnosti je ve vzdálenější budoucnosti možné, avšak představuje její zásadní, kvalitativní změnu. V takovém případě se budeme moci spolehnout na vnitřní zábrany konání negativní činnosti jednotlivých příslušníků lidské společnosti, neboť ji nebudou mít čím konat. Nároky na výchovnou roli rodičů a učitelů však budou podstatně vyšší. Tlak na posun k vnitřním bariérám může být významný již dnes, neboť i relativně malý posun u většího počtu jedinců má značný společenský dopad.

3.4 Nejvhodnější povolání.

Velké množství různých lidských vlastností způsobuje, že se lidé od sebe navzájem musí lišit a že prakticky není možné najít dva povahově shodné jedince[15]. Pokud si uvědomíme, že k optimálnímu výkonu různých povolání jsou vhodné jinak zastoupené schopnosti, které se v jiném povolání neopakují, je zřejmé, že pro každého z nás existuje právě jedno povolání, které je zcela nejvhodnější[16], neboť požadavky na zastoupení našich schopností se nejvíce kryjí právě s požadavky na toto povolání. Pokud bychom vykonávali jakékoliv jiné povolání, již budeme nuceni překonávat jednu až mnoho nevhodně zastoupených vlastností pro toto konkrétní povolání. Přitom může jít o vlastnost, která není přímo sociálně negativní, jen nemusí být žádoucí pro výkon určité profese. Tak např. vysoká společenskost nebude v souladu s povoláním archiváře či strážce majáku a introvertnost zase nebude v souladu s povoláním mluvčího či obchodního manažera.

Představa, že každý z nás vykonává své nejvhodnější povolání, je velmi optimistická. Přesto se každý k něčemu hodíme ideálním způsobem, neboť při výkonu právě tohoto povolání se můžeme projevovat právě takoví, jací skutečně jsme a nemusíme žádnou svou vlastnost vůlí dotahovat, což představuje dodatečný výdaj energie. Takto ušetřenou energii můžeme posléze použít na cokoli jiného, například v partnerství, na výchovu dětí, na koníčky apod. 

Například[17] pilotem letadla se může stát i člověk s menším postřehem a nižší rychlostí vědomého procesu myšlení, než je pro tuto profesi optimální. Pilotáž může i tak obstojně zvládnout a jistě mu patří uznání, vykonává-li své povolání pečlivě a zodpovědně. Avšak tím, že musí vůlí tlačit na svůj postřeh a rychlost vědomého procesu myšlení tak, aby bezpečně zvládl zpracovat veškeré potřebné informace a přitom včas prováděl příslušné úkony, je pro něho výkon této profese mnohem namáhavější než pokud by vykonával profesi, kterou má jako své nejvhodnější povolání. Výhoda spočívá v tom, že takovýto dodatečný výdej energie nemusí člověk při výkonu nejvhodnějšího povolání vůbec vynakládat, a proto se méně vyčerpává. V rámci jednoho bezproblémového letu to nemusí být neúnosná zátěž. Za mnoho let či za celý život jde ale o podstatnou ztrátu vlastní energie. Pokud vykonáváme povolání, pro které nemáme nejvhodnější dispozice nebo dokonce máme nějakou vlastnost, která působí proti výkonu tohoto povolání, bude jeho výkon nízký a naše spokojenost ještě nižší. A závažnost společenských dopadů výkonu nevhodného povolání je rovněž velmi významná. Kdo z nás by se chtěl dát dobrovolně operovat doktorem Cvachem? Přitom postavy ze známého televizního seriálu odrážely realitu, ve které žijeme. 

3.5 Kompatibilita osob. 

O tom, že někteří lidé se k sobě hodí více a jiní méně, pochybuje jen málokdo. Každý totiž má v tomto směru dostatek osobních zkušeností, a proto by se dalo očekávat, že se i psychologie bude tomuto tématu náležitě věnovat. Reprezentativní Psychologický slovník (Hartlovi, 2000, s. 262) však uvádějí jen tento velmi stručný výklad hesla 

kompatibilní srovnatelný, slučitelný.

Posuzování kompatibility osob z různých hledisek, kupř. životního partnerství, pracovních vztahů, extrémně zatížených kolektivů jako jsou posádky ponorek nebo vesmírných misí[18] apod. je mimořádně důležité a také náročné. Při posuzování kompatibility osob je potřeba vycházet z porovnání souladnosti velkého množství dílčích vlastností, které se mohou do určité míry buď doplňovat, podmiňovat či stimulovat nebo se naopak mohou potírat, dráždit či být jinak neslučitelné. Přitom záleží nejen na zastoupení dané vlastnosti u obou nebo více srovnávaných osob, ale také na jejich inklinaci a přizpůsobivosti. Bohužel nestačí jen srovnávat zastoupení dílčích vlastností, neboť je nutno provést také syntézu těchto dílčích poznatků, jejíž výsledkem je souhrnné posouzení kompatibility daných osob.

Málo kompatibilní jsou např. lidé s extrémně zastoupenými vlastnostmi. Obtížně se také mohou pochopit, a tudíž i bezkonfliktně spolupracovat, např. těžký pragmatik s vyloženým teoretikem, člověk s extrémně rychlými reakcemi s osobou hloubavou a důkladnou nebo výrazný extrovert s introvertem apod. Relativně vyspělý, kvalitní a dospělý člověk má schopnost být kompatibilní s větším počtem osob než lidé jednodušší, patologičtí, pubertální či vyhranění. Je ale pravda, že i velmi vyspělí jedinci mohou mít nízkou kompatibilitu z důvodů jediné zdánlivě nepodstatné vlastnosti. Naopak dvojice prostých lidí bez jakéhokoliv vzdělání může mít záviděníhodnou kompatibilitu a z toho plynoucí nekonfliktní vztahy. Konfliktní situace totiž mohou vznikat již tím, že nerespektujeme povahu jiných, neboť ji většinou nejsme schopni dobře poznat. Kompatibilitu je možné při dobré znalosti dílčích nesouladů i podstatně zvýšit, avšak je velmi výhodné vytvářet pracovní kolektivy či jiná seskupení osob[19] tak, aby jejich výchozí kompatibilita byla co nejvyšší.

Vysoká kompatibilita má na vzájemnou spolupráci velmi blahodárný vliv. Vzniká podstatně méně konfliktních situací, a ty co vznikají, jsou snadno řešitelné. Vysoká kompatibilita je podstatný předpoklad dosažení harmonických vztahů, které nevyčerpávají a naopak stimulují pracovní výkon nebo vytvářejí dobré podmínky pro výchovu dětí apod. Kompatibilní lidé získávají tzv. synergický efekt, zatímco nekompatibilní mohou mít společný výkon menší než je součet jejich výkonů individuálních i výkon jednoho z nich, ba mohou mít dokonce tento společný výkon i záporný.

Obrázek 5

3.6 Osobnostní svoboda. 

Pojem osobnostní svoboda vychází z pojmu osobnost[20]:

Osobnost je určitý stav vyzrálosti člověka. Osobnost je zralá ve stavu dobudování intelektu, když je schopna řádně, pozitivně a správně ho využívat na základě zkušeností vlastních i druhých lidí. Dokáže korigovat svoje postoje a názory, když potká správnější. Chápat chování, pocity, postoje, názory, cíle, snahy a reakce druhých. Brát na sebe povinnosti v případě potřeby své nebo společnosti, ve které žije. Dokáže citlivě, ale ne přecitlivěle, reagovat na podněty přinášené životem a rozumně hledat jejich řešení. Odolávat škodlivým společenským vlivům, umět se postavit proti jejich působení a uplatňovat proti nim aktivní kroky na zamezení nepříznivého dopadu. Má relativně stabilní soustavu společensky významných rysů povahy. Dokáže přiměřeně a náležitě vytvářet svůj vlastní život. Uplatňovat osobní předpoklady na dosažení náležitých priorit ve prospěch vlastní i společnosti. Řešit nesoulad v dění sebe sama a obrazu, který si o něm vytváří ostatní. Efektivně přenášet pozitivní zkušenosti vlastního života na ostatní. Nepodceňuje a nepřeceňuje se. Má přiměřeně vybudované vlastnosti sebehodnocení, zejména sebedůvěru, sebejistotu a sebevědomí a správnou sebekontrolu. Individuální požadavky dokáže v případě potřeby podřídit společenským. Při řešení životních okolností dokáže vědomě dávat přednost rozumovým postupům před pudovými a citovými. Je citově stabilní a svoji citovou dispozici dokáže uvážlivě řídit ve vztahu ke svému okolí. Vědomě a cíleně upravuje nevýhodné stavy svojí povahy ve všech jejích oblastech. Řídí se pozitivními příklady respektující rozdílnost jednotlivců v intencích normality. Podle tohoto všeho řídí výkon svojí povahy.

Osobnostní svoboda je stav psychiky člověka, která se u psychicky vyspělých lidí, např. vyzrálých osobností, projevuje tím, že člověk není příliš spoutaný svými psychickými zábranami či bloky, je si plně vědom svých silných i slabých stránek a má dostatečné sebevědomí. V důsledku toho se ho osobně nedotýkají neoprávněné ataky jiných spoluobčanů, které přijímá s patřičným nadhledem. Osobnostně svobodný člověk je spoluúčastný s jinými lidmi, pro které se plně angažuje v rámci svých možností, ale nikdy se netrápí pro záležitosti, které nemůže změnit. Vyšší stupeň osobnostní svobody má za následek vysokou psychickou odolnost i značný stupeň sebejistoty, pramenící především z vysokého stupně poznání reality a praktické schopnosti tyto znalosti využívat ve prospěch svůj i společnosti.

Některé socio-psychologické podmínky dosažení konsensuálního bodu.  

V návaznosti na 3. část tohoto příspěvku budu nadále vycházet z vymezení zkoumaného problému tak, jak je uveden ve výzkumné studii Teorie redistribučních systémů a dešifrování chování člověka[21] kde se uvádí:

„Jeden z nejvýznamnějších problémů je možné nazvat hledáním odpovědi na otázku „Kde a jak se rodí racionální moralita?“ (tj. moralita založená na rozumné úvaze). V jazyce teorie redistribučních systémů pak tato otázka zní takto:

Jak definovat proces vyjednávání v elementárním redistribučním systému tak, aby hráči reagovali na zkušenost (výsledky v podobě výplat) získanou při vytváření diskriminujících koalic a zajistili si vyšší výplatu než je průměrná v případě tvorby diskriminujících koalic, návazně na to popsat rovnováhu, která příslušným vyjednáváním vznikne.

Pokud by se podařilo tento problém řešit, existuje dost velká naděje, že bude možné přesně identifikovat to, co je nejvýznamnější podmínkou toho, aby se lidé chovali racionálně i morálně, tj. aby jejich moralita byla založena na racionalitě. A také to, co nejvíce výše uvedenému brání, resp. kde je přirozené směřování k racionální moralitě nejvíce zranitelné. Jedná se tedy o problém mimořádně významný. Nelze proto očekávat, že by jeho řešení bylo triviální.“

Ve výše zmíněné výzkumné studii Teorie redistribučních systémů a dešifrování chování člověka [22] se k tomu vymezení řešeného problému dále uvádí: „První čtení, co z toho vyplývá, je, že existuje (v našem světě) objektivní základ racionální morality a celkem čitelná strategie vyjednávání[23], která k němu vede. To je dobrá zpráva. Nyní je možné dále zkoumat, na co je tento proces vyjednávání citlivý, co jej může narušit.“

Z hlediska socio-psychologického je nutno zvažovat i to, že schopnost realizace určité vyjednávací strategie je závislá také na vlastnostech aktérů (vyjednavačů, hráčů) nebo v případě celé společnosti na její úrovni (kvalitě), která je daná stupněm jejího dosaženého vývoje. Tato úroveň je dána jednak dosaženou úrovní jednotlivých členů společnosti a také úrovní institucionálního i podnikatelského prostředí daného například úrovní právních, etických, morálních a jiných norem, zvyklostí, zákonů apod. Schopnost dílčího seskupení osob i celé společnosti dosáhnout konsensuálního bodu je závislá, podle mého názoru, především na dosažení dostatečného stupně (kvality):

a)    - uvědomění si společenské podstaty člověka, tj. mimo jiné vysokého stupně vzájemné závislosti všech členů lidské společnosti. Dosažení určitého stupně tohoto uvědomění se projevuje vyšší společenskou angažovaností a také rozvojem sociálního cítění, projevujícím se účinnou, avšak nikoliv snadno zneužitelnou sociální sítí.

b)    - vyladěnosti jednotlivých lidí ve vztahu k posunu omezujících bariér z vnějších na vnitřní a ve stupni dosažení osobnostní svobody těchto jedinců.

c)    - subjektivně individuálního pocitu bezpečí. Nízký stupeň subjektivního pocitu bezpečí vede k realizaci strategií na pouhé přežití, které se snadněji realizují i na úkor jiných lidí a podněcují snahu o vytváření dostatečných rezerv pro případ nouze. Vyšší stupeň individuálního pocitu bezpečí vede ke strategiím založeným více na spolupráci a solidaritě a vyznačuje se tendencí k optimalizaci na vyšší společenské úrovni rodiny, obce, národa, státu, pozemšťanů apod. Osobní bezpečnost a další stupně uspokojení základních i dalších vyšších potřeb lidí vedou k přechodu od konfrontačních ke kooperačním strategiím života.

d)   - dosaženého „zdraví“ společnosti, které se projevuje v co největší absenci patologických jevů jak ve společnosti a ekonomice, tak v rámci tělesného a psychického zdraví jednotlivých lidí jako členů společnosti. To úzce souvisí s dosaženým stupněm udržitelnosti rozvoje společnosti[24].

e)   - vzájemné informovanosti a transparentnosti společenských jevů[25]. Netransparentnost je živnou půdou pro vznik paralelních systémů.

f)    - správy věcí veřejných[26].

g)   - optimalizace uplatnění občanů na trhu práce, které co nejlépe odpovídá jejich schopnostem.

h)   - kompatibility pracovních kolektivů a životních partnerství.

i)    - poznání reality světa jedinci i celou společností a souladu dosaženého poznání reality v jednotlivých oblastech, např. v oblasti technické, přírodovědné, medicínské, psychologické, sociální apod.

j)    - syntézy získaných poznatků a schopnosti celostního pohledu na člověka, společnost i celý svět.

Usilování o dosažení co nejvyšších stupňů dosažení všech uvedených podmínek[27] považuji za mimořádně užitečné již nyní, přičemž jsem si vědom toho, že jejich maximální splnění je v současné praxi jen málo pravděpodobné. Dosažení maximální úrovně naplnění všech uvedených podmínek by představovalo plně komplementární téměř ideální společnost, v níž je mezní výnos vkladu[28] každého aktéra (hráče) stejný, čímž ztrácí smysl jak zjišťování jejich výkonu, tak samotná redistribuční úloha. Stejné výplaty hráčů jsou totiž v tomto případě odůvodněny jejich stejnými mezními přínosy.

Přitom ale dosažení vysokého stupně naplnění mnohých uvedených podmínek není nějaká utopie, neboť v minulosti k němu v dílčích seskupeních lidí docházelo a může k němu docházet i nyní. Vyšší splnění uvedených podmínek v dílčích lidských seskupeních se promítá do větší pravděpodobnosti dosažení konsensuálních rovnováh (dohod, bodů).

Uvedené podmínky lze jistě dále rozpracovat nebo také uvádět nové. Rozhodně bude potřebné dále zkoumat ty podmínky, které budou uznány za důvodné. Důležitým problémem souvisejícím s dosažením podmínek konsensuálního bodu celou společností je otázka tzv. kritického množství lidí[29] pro všeobecné osvojení si nějakého nového vynálezu, přístroje, poznatku, vědomosti či postoje apod. 

Použitá literatura:

CEPL, V. Člověk a demokracie. Podle časopisu Vesmír10/2009 s.605, 2009. Rubrika: Slyšeli jsme na stanici Český rozhlas 6

DVOŘÁČEK, J. Obecná pedagogika pro techniky. Vydavatelství ČVÚT, 2000. 178 s.

HARTL, P., HARTLOVÁ.H. Psychologický slovník. PORTAL, s.r.o., 2000. 774 s. ISBN 80-7178-303-X.

LOUNOVÁ, J., MIHOLA, J. Prevence kriminality.  Trestní právo, LexisNexis CZ, 2006, s.21, ISSN 1211-2860

LOUNOVÁ, J., MIHOLA, J. Zefektivní činnost policie a soudů spolehlivá diagnostika povahových vlastností?  Trestní právo č.1, LexisNexis CZ, 2006, s.18, ISSN 1211-2860

LOUNOVÁ, J., MIHOLA, J. Znáte své optimální povolání.  Moderní řízení č.5, Economia, 2005, s.66, ISSN 0026-8720

MIHOLA, J. Motivace k učení se matematice (Motivační banka a anketa). ČVÚT, Masarykův ústav vyšších studií, bakalářská práce, 2006

MIHOLA, J. Udržitelný růst – matematický aparát.  Statistika č.5, ČSÚ, 2008, s.371

NAKONEČNÝ, M., Psychologie osobnosti. Vydavatelství ACADEMIA, 1996, 270 s.

National Geographic, Corinin mozek, březen 2005, s.104

VALENČÍK, R. Teorie her a redistribuční systémy. Praha : VŠFS, o.p.s., v edici EUPRESS, 2008. 124 s. ISBN 978-80-7408-002-9.

VALENČÍK, R. a kol. Teorie redistribučních systémů a dešifrování chování člověka. Praha : VŠFS, o.p.s., Výzkumná zpráva, 2009. 161 s

[1]  K napsání tohoto příspěvku mě mimo jiné inspirovala myšlenka uvedená v jednom z podkladových materiálů (Valenčík, 2009, s.111) „A tak každý z nás, právě díky své výjimečnosti, právě tím, že každý z nás je jiný a odlišný od druhého, může přijít s něčím novým, najít si svou parketu.“

[2]  Historickou všudypřítomnost redistribuce mnozí již ani nevnímají, odměňován totiž je také panovník, stát, majitel, nadřízený, vlastník licence, poskytovatel služeb. Důvodem k přerozdělování jsou také potřeby dětí, nemocných a starších občanů. Nástrojů přerozdělování je mnoho, patří mezi ně také státní rozpočet, grantové agentury apod.

[3]  Ve výzkumné zprávě Teorie redistribučních systémů a dešifrování chování člověka  (Valenčík, 2009, s.35) se používá označení společně přijatelná rovnováha.

[4]  Citováno dle  (Valenčík, 2009, s.112)

[5]  Citováno dle  (Valenčík, 2009, s.113)

[6]  Např. reprezentativní Psychologický slovník (Hartlovi, 2000) uvádí na s. 473 pod heslem Psychologie místo definice obsáhlou historii této relativně nedávno konstituované vědy.

[7]  Definice sociologie tak vlastně odpovídá definici psychologie v které nahradíme slovo psychika slovem společnost.

[8]  Osobnost definuji v části 3.6

[9]  Jen těch nejpodstatnějších je téměř 1000.

[10] Agresivita je často mylně považována za čistě negativní vlastnost.

[11] Optimální zastoupení agresivity se pohybuje okolo 10 %.

[12] Pokud se nadměrná přemýšlivost vědomě nebrzdí, může přerůst až do vrtáctví.

[13] Podrobně o této vnější bariéře z pohledu prevence kriminality. (Lounová, Mihola, 2005, s.21)

[14] Již dnes je velké množství činů, které by drtivá většina z pozemšťanů nikdy neudělala. Např. různá tabu.

[15] Podobně (Valenčík, 2009, s.111) „Každý z nás je přitom svým způsobem jiný.“

[16]  Podrobněji k vymezení nejvhodnějšího povolání např. (Lounová, Mihola, 2005, s.66).

[17]  Poutavé příklady uvádí také (Cepl, 2009, s.605) „Když někdo nemá hudební sluch tak nemůže dělat dobře muzikanta … Je zapotřebí, aby právníci byli schopni se vyjadřovat srozumitelně, aby byli schopni rychle pochopit složitý text. Prostě každá profese potřebuje odlišné vlastnosti a schopnosti, …“

[18]  O tom např. http://www.median-os.cz/cs/aktuality/detail-2009-10-8-ptali-jsme-se-kosmonautu-jak-jsou-vyhledavani-a-jak-setavuji-posadky-/

[19]  To platí i v životním partnerství.

[20]  Z části se tato definice kryje s vymezením v publikaci Chlup, O – Kopecký, J.: Pedagogika. Praha, SPN, 1963 citováno podle (Dvořáček,  2000, s.91) upřesněno v (Mihola, 2006, s.13)

[21]  Citováno podle (Valenčík, 2009, s.35).

[22]  Citováno podle (Valenčík, 2009, s.118).

[23]   Podrobněji se k této hledané vyjednávací strategii na konci jejího stručného předběžného popisu uvádí (Valenčík, 2009, s.118): „…Hráč pak může oběma zbývajícím hráčům nabídnout jako výplatu tyto lepší průměry a oba hráči, podobně jako on sám, si (paretovsky) polepší, oproti svým průměrným výplatám spočítaným z lepší i horší výplaty ve vítězné koalici a jedné nejmenší výplaty v případě, že hráč je diskriminován. Tyto výplaty jsou rovněž větší než průměr dvou výplat v diskriminační rovnováze a nejmenší výplaty. A co je mimořádně důležité – takto tuto situaci uvidí ze svého pohledu všichni tři hráči současně. Tímto způsobem systém dosáhne společně přijatelné rovnováhy.“

[24] Podrobně k vymezení udržitelného rostu a tzv. „zdraví“ systému viz (Mihola, 2008, 374)

[25] Srovnej s (Valenčík, 2008, s.112) „Ukazuje se, že jakákoli nedokonalost procesu vyjednávání nahrává vzniku spojenectví mezi průměrnými a nejméně výkonnými hráči. „

[26] K současnému stavu zprávy věcí veřejných např. (Cepl, 2009, s.605) „…. Do čela společnosti, na vedoucí místa,  se mají dostat ti nejlepší odborníci a morálně nejintegrovanější osobnosti. O tom je téměř zakázáno mluvit. ... „

[27] Nepochybuji o tom, že tyto podmínky jsou do značné míry vzájemně provázané či závislé.

[28] Viz  (Valenčík, 2008, s.118)

[29] Jde o určitou formu kvantování ve společenských vztazích.